Červenec ve Vídni

4. srpna 2013 v 18:11 | Renesmé |  Ze života mého

Jelikož jsem se ze zahraničí zkrátka nemohla přihlásit na blog.cz (ani po kontaktování komeptentních osob z blog.cz), píšu stručných přehled až nyní. Vynahradila jsem si to na mém novém blogu, který budu nyní udržovat při životě také, při zájmu napiště do zpráv, pošlu Vám adresu.

Má první osobní zkušenost s prací v cizí zemi, městě bez příslušných jazykových kompetencí
(28.6.2013 - 13.7.2013)

28.6.2013
Se sevřeným žaludkem a dvouhodinovou rezervou vycházím na metro (U3, Enkplatz). Po více než 20 minutách přestupuji na Westbahnhofu a přesedám na U6 směr Siebenhirten. ,,Nächste Halt: Philadelphiabrücke," žaludek se mi stáhl o něco více, ale v uších mě povzbuzovala jedna optimistická píseň za druhou. Vystupuji a hledám správný východ, správnou ulici, po které si vydat a po pár minutách chůze vidím Café M. aneb mou cílovou cestu. Jelikož mám ještě čas a nechci tam být hodně brzo, prohlížím si okolí a zjišťuji, že M. měl pravdu - je to rozhodně nebezpečný Bezirk, ale došla jsem tak daleko, teď to neotočím. Nemám ani nejmenší tušení, co mě čeká. Zhluboka se nadechnu a vcházím do kavárny, kde mě ihned poznává Češka K. u baru, vítá a představuje svou kolegyni - Slovenku L. (paráda, česko-slovenský kolektiv) a šéfa Albánce (+- 30 let). Sedím na barové stoličce a poslouchám, jaké to tady je a není a jestli do toho chci jít. Takhle - s mou němčinou - spíše bez ní si v německy mluvící zemi, městě nemůžu moc vybírat a někde se začít musí, tak jsem do toho po hlavě šla. To jsem samozřejmě byla v euforii, že jsem to dokázala, že mám práci ve Vídni, což jsem nechápala, ale hlavně jsem na tuto světlou chvilku v mžiku zapomněla. Byl to můj zkušební den, byla jsem nervózní a nebyla ve své kůži. Ovšem ve chvíli, kdy přicházejí první lidé, začíná mi pomalu vše docházet. Vesměs to byli stálí hosté a převážně Albánci, potom taky Turkové, pár Rakušáků (aspoň to říkali) a jiná verbež. K. se zdála býti milá, ovšem vše mi v maximální rychlosti zhruba pěti minut ukázala a pak mě v tom nechala samotnou. A zkuste si zapamatovat celé nápojové menu a přípravu veškerých nápojů za pět minut. Hned jsem měla jít obsluhovat a během půl hodiny jsme tam létala a dělala kávy a nosila piva - nejčastěji. Ještě, že tam nebylo čepované. Mé zdvořilé fráze typu: Was wollen/möchten Sie zu trinken?a vůbec celkově vykání se zde zdálo nemístné. Na mé Grüss Gott mi každý odvětil "Hallo", pokud si teda všimli, že někdo dorazil ke stole a že na ně někdo mluví. Jsem introvert a nerada se pouštím do řeči s cizími lidmi, ale došlo mi, že lidi se tady chodí hlavně bavit, ve smyslu - pobavit se se servírkou, postěžovat si, popít a čau pipi. Samozřejmě z toho bylo velká show - nová servírka - všichni se zajímali, jak se jmenuji, odkud jsem a pak přicházeli různé nabídky. První den jen na kafe, všechny zdvořile odmítám a v duchu si říkám: "S tebou tak určitě někam půjdu!" Přičtěte si ještě hlavně to, že jsem neovládala jejich jazyk natolik, abych se s nima mohla bavit tak, jak by oni chtěli. První den jsem ještě nebrala peníze, čehož jsem se dost děsila. Dozvěděla jsem se, že se dělá na dvě směny - ranní (06-16 hod.) a odpolední (16-02 hod.) a že je vždy na směně jen jedna servírka. 10 hodin sama na celý lokál? Bylo tam jen 6 stolů - respektive 3 velké boxy a 3 stoly + zahrádka se 4 stoly, ale o tohle nešlo. Teď se mě začínala zmocňovat panická hrůza - sama celou směnu s těma chlapama? Bez němčiny a tím pádem dobré komunikativní schopnosti se nějak bránit? Víkend jsem dostala volný (29.-30.6.) a vlastně i pondělí jsem měla ještě volno, to jsem se však šla podívat na ranní - jak to celé funguje, co je třeba udělat, jelikož v úterý, středu a čtvrtek čekala ranní mě. Po několika hodinách jsem se rozloučila (v duchu si říkám, že tu přece nebudu celý den běhat za ní - rozhodně ne do dvou do rána) a kolem deváté jsem vypadla tak rychle, že si toho téměř žádní hosti nevšimli. Běžela jsem na metro a rychle na Westbahnhofu, odkud M. odjížděl na pár dní do Chorvatska. Stihla jsem to, stihla jsem jej a ve chvíli, kdy jsem byla v jeho objetí mi svět připadal zase mnohem krásnější, snesitelnější. S tímto pocitem jsme i sama usínala.

Víkend jsem si užila s novou spolubydlící N. ve víry velkoměsta samotné Vídně a taky jsme provětraly kola a našly x nových cyklostezek z našeho bydliště do Prateru a dále na Donauinsel k Dunaji. Na chvíli jsem úplně zapomněla na to, co mě čekalo.




1.7.2013
K. mě opět zapřáhla, vše mi ukázala (jednou a v maximální rychlosti, abych to snad ani nepobrala nebo co) a celou dobu jsem makala za ní. Držela jsem pusu a byla ráda za šanci, kterou mám. Chtělo se mi brečet, ale nechala jsme si to až na doma.

Na fb jsem ten den napsala:
Unglaublich! Ich habe Arbeit in Wien zu tun.. aber Anfänge sind wirklich schwer...


2.7.2013, 3.7.2013, 4.7.2013
Mé první dny "v akci", mé první dni na ranní, mé seznamování se se stálýma hostama - někteří tam chodili opravdu i třeba 5x za mou směnu, což mě neskutečně rozčilovalo. Někteří si ze mě dělali legraci, někteří se mě snažili pozvat na nějaký alkohol - některým se to taky podařilo a možná díky tomu jsem zvládla první dny bez větší psychické újmy, omámená vínem jsem měla sice docela problém s počítáním eur, ale vše v pohodě. Osi byl můj první host, který mě na něco zval. Starý, nametený chlap, který mi po prvním rozhovoru řekl, že mě miluje. Když jsem odmítla víno, řekl mi, že mě nemiluje a vůbec… to jeho "Schatzi" mi dělá zle i teď. Jiní se tvářili mile, byli ohleduplní, opakovali mi své tužby v podobě velké sklenice s ledem či Melange mit heisse, heisse Milk (chápu kámo, prostě vařící mléko, že si spálíš pusu) oder ohne Schaume… Jeden týpek, spolubydlící od Slovenky, která tam je jen na prázdniny nás - dokonce i mě vyzval k šipkovému turnaji a bylo to fajn, být součástí a nestát mimo, i když nesnáším, jak vyslovují mé jméno: "Petcha". Jiní se šklebili, ale později jsem zjistila, že to je asi jejich normální výraz a nic jsme si z toho nedělala. Snažila jsem se být nad věcí, mít nad nimi na vrch, což jsem teda stoprocentně měla - inteligentně myslím. Možná neumím německy tak jako oni, ale nemám v hlavě Scheisse - asi tak bych to nejlépe vystihla. Někteří tak úchylně mrkali až mi to nahánělo hrůzu. Tyto první tři dny byly těžké, všechno nové, na vše sama, všechno v němčině (jak překvapivé) a doma jsem den, co den usínala se slzami. Nechtěla jsem se tam už vrátit, byla jsem tak vděčná za volný pátek (5.7.2013), byla jsem vděčná, že jsem si mohla zajít do obchodu, nakoupit si jídlo, uvařit si něco teplého do žaludku, vyprat si věci a trochu si spočnout.
Následující den jsem měla opět ranní, to vstávání ve 4:30 mě zabíjelo, naštěstí kolem páté hodiny se v metru pohybovalo dost lidí. Ovšem ten pocit, kdy jsem kráčela se znechucením ke kavárně, hledala v tašce klíče, odemkla a vše začala čistit a chystat, vytahovat zahrádku, fuj, ten pocit byl hrozný. Uklidňovala jsem se hudbou, kterou jsem si pouštěla opravdu, opravdu nahlas. Do chvíle než přišel nějaký Albánec a nezapnul ten jejich music box plný především albánských rytmů, ze kterých bylo zle mě. Sobota byla hrozná, naštěstí si již nepamatuji den po dni do detailů.
Na fb jsem ten napsala:

6 červenec v okolí místa Vienna, Wien
Nejhorší den ever, přemýšlím o okamžitém odchodu z té otročiny (práce), vydržet či ne toť otázka

No a celou neděli (7.7.2013), kdy byla směna od 10-22 hod. jsem dostala také já a jsem za to ve výsledku docela ráda. Tohle byl naopak naprosto super den, poznala jsme nové dědky (doslova), avšak byli moc fajn, zajímali se o mě, dávali mi otázky, takže bylo snadnější s nimi mluvit a nebo mluvili sami. Dávali mi velké dýška, jelikož tento den jsme na fb napsala:

7 červenec v okolí místa Vienna, Wien
Dneska dýška 45 euro, proč ne?
No a hlavně tam vůbec nebyl šéf, který mě dost stresoval, avšak jeho bratři přišli snad všichni - a to jsem zapomněla napsat, že jich je snad pět a chodili tam každičký den.

Potom už si na sled událostí vzpomínám opravdu matně, 8.-9.7.2013 jsem měla tuším volno, potom ve středu 10.7. odpolední do jedné do rána (scéna u baru, vzpomínám si, že mi Turek platil extra hodiny za to, že jsme s ním chvilku vydržela ještě u baru a nalévala mu - měli jsme končit o půlnoci), 11.7. mi šéf přikázal jít na ranní, po třech (ani ne) hodinách spánku (díky moc), jelikož v noci byla velká hádka s přítelkyní (toť ta Češka K.) a následný vyhazov. No a 13.7. má poslední směna, ranní, z ničeho nic vyhozena já i Slovenka - tím pádem stav v tom dni: servírek: nula. Ok, řekl nám důvody, proč nás vyhazuje, ale evidentně nás prostě chtěl vyhodit, jen to chtěl něčím "zamaskovat". Mi třeba řekl, že jsem začala počítat půl hodiny před koncem mé směny aktuální stav flašek v chlapáku (tak jak se to vždy dělalo) a byl celý lokál lidí (a všichni měli pití a chodila jsme se každé tři minuty ptát - až mi to bylo blbé). Celou dobu jsem tam dřela, jak hňup, uklízela vše, pomáhala se vším a držela hubu a krok - i v případě, že mi někdo něco nepěkného říkal a on mi nemůže říci do očí, že tam prostě chce nabrat sexy "modelky", které nosí minisukně a výstřihy a nejlépe blondýnky, které si se všema sednout na klín - ale to jsme se dozvěděla až pak, že jsme se neoblékaly dosti vyzývavě. Bylo mi to docela líto, že jsem byla vyhozena kvůli naprosto povrchním důvodům a ne kvůli profesním. Ale - bylo to zkušenost a naštěstí jsme dostávala peníze po každé směně na ruku (+tringelty), takže jsem si i něco vydělala, mohla jsem se dál živit v Rakousku a dokonce si i něco přinesla domů - což padne na mé kapesné do Maroka. Každá zkušenost se počítá a můžu být ráda, že jsme narazila na ještě "solidní" lokál (ty uvozovky jsme si nemohla odpustit) a dostávala alespoň své peníze, které mi za to někdy stály a někdy opravdu ne. Donutilo mě to zamyslet se nad mou němčinou a nad tím, že se budu teď rok opravdu snažit, snad i nějaký kurz později, uvidíme, abych nikdy nemusela skončit v těchto podřadných profesích za nelidských a povrchním podmínek.

A od té doby jsem si začala pořádně užívat prázdnin, koupila jsem si Sommerticket a začala cestovat a nplno si užívat volnosti prázdnin.

14.7.2013, Schneeberg
S M. jsme vyrazily do "vídeňských Alp" (zhruba 60 km od Vídně) do hor, zvládli jsme rovnou 3 vrcholy přes 2000 m.n.m.
Jsem opravdu vděčná za tyto krásné a vzácné okamžiky s mou milovanou osobou.







16.7.2013, Wien
Moc fajn chvíle s T. na bruslích kolem Dunaje.
+ první nákupy v Primarku - tak dlouho tu jezdím a až teď jsme poprvé (a ne naposled) navštívila Primark. No a xy eur bylo fuč a já šťastná jako blecha, ne-li dvě.


17.7.2013, Wien, koupaliště
Seznámila jsme se s jednou moc fajn paní a příležitostně ji šla uklidit do velkolepého sídla. No a jelikož jsme byla bez práce, brala jsem vše, třeba i hru na au-pair a tak jsme vyrazila s dětmi na koupaliště. Super Tag mit Luca und Viola. Mluvili jsme česko-německy - dlouhý příběh, avšak s úsměvem na tváři!

18.7.2013, výročí s M. - 3 roky ♥

19.7.2013, Wien, Schloss Schönbrunn
Jedno z mých nejoblíbenějších míst ve Vídni, kdy slova už nestačí.


20.7.2013, výlet směr Villach a překvapivě až do Itálie
Opět dlouhý příběh plný neuvěřitelný zážitků z nových, kouzelných míst.

Korutany!

Laghi di Fusine.



22.7.2013, Tulln an der Donau
Ne, nemůžu prostě posedět chvilku na zadku, když mám možnost cestovat. Když cestuju = 100% žiju!

23.7.2013, Wien, DOMA, 22. narozeniny M.

26.7.2013, Wien, Prater
Večeře s A. a M.

27.7.2013, Neusiedler See
Výlet s A. a M. na největší jezero v Rakousku + následné koupání - co jiného v tom vedru, že?


29.7.2013, Wien, Kahlenberg
Pohled na Vídeň z 484 m.n.m.

No a díky zpáteční cestě busem, ve kterém nešla klimatizace a nedalo se otevřít ani jedno okno u mě propuknul úpal - takže jsem označkovala stanici metra při přestupu a tři dny jen spala a popíjela Colu. Tímto můj perfektní měsíc, kdy jsme si zažila od každého něco končí a 2.8.2013 jsem nastoupila do vlaku směr Ostrava. Ne na dlouho, zítra odjíždím, je na čase si užít nějaký ten čas s rodinou, nemám pravdu?

Snad si všichni užíváte prázdnin plnými doušky!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sentencia Sentencia | Web | 6. srpna 2013 v 8:24 | Reagovat

z každé fotky je cítit, jak sis užívala.Obdivuju tě za to, že jsi takhle šla, do práce. Cizí země, cizí jazyk, zvyky... vážně smekám. A i když to asi nebylo nejjednodušší, tak jsi to zmákla a máš zase další zkušenosti. :)

2 Adiiinka Adiiinka | Web | 8. srpna 2013 v 20:13 | Reagovat

Na blogu to vypadalo děsivě, ale tohle opravdu předčilo moje veškeré představy... Jinak, co se týče výletů, jsem ráda, že si to užíváš :)

3 Basilah Basilah | Web | 10. srpna 2013 v 11:35 | Reagovat

obdivuju Tě... vím jaké to je mít novou práci v čechách, šoupat nohama a něco neposrat... natož ještě takhle v cizím prostředím, prostě smekám...
jinak mezi námi, primark!! v londýně jsem v něm nechala  liber :D :D

4 Lů | Web | 21. srpna 2013 v 10:16 | Reagovat

Páni.. Sama vím, jak je to pro mě těžký v jakýkoliv práci nebo na brigádě tady v ČR. A jak těžce to zvládám. Neumím si sama sebe představit ještě v úplně cizím prostředí, kde lidé mluví cizím jazykem. Máš můj obdiv, že i přesto, jak to pro tebe bylo těžký, jsi to všechno zvládla a nevzdala to.
Jinak je vidět, že potom už jsi si užívala, ty fotky jsou moc pěkný. :)

5 sarush ef sarush ef | Web | 24. října 2013 v 20:10 | Reagovat

V schonbrunu jsem byla taky! a fajn článek! :)

6 PISTÁCIE PISTÁCIE | Web | 2. listopadu 2013 v 17:56 | Reagovat

Ahoj, bylo to nevyhnutelne z nekolika duvodu, a predevsim, ze uz o mem starem blogu vi az moc lidi, u kerych bych to nechtela, proto jsem se prestehovala.... novy blog viz odkaz na web :) diky, a snad se prijdes nekdy podivat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama