Srpen 2013

Červenec ve Vídni

4. srpna 2013 v 18:11 | Renesmé |  Ze života mého

Jelikož jsem se ze zahraničí zkrátka nemohla přihlásit na blog.cz (ani po kontaktování komeptentních osob z blog.cz), píšu stručných přehled až nyní. Vynahradila jsem si to na mém novém blogu, který budu nyní udržovat při životě také, při zájmu napiště do zpráv, pošlu Vám adresu.

Má první osobní zkušenost s prací v cizí zemi, městě bez příslušných jazykových kompetencí
(28.6.2013 - 13.7.2013)

28.6.2013
Se sevřeným žaludkem a dvouhodinovou rezervou vycházím na metro (U3, Enkplatz). Po více než 20 minutách přestupuji na Westbahnhofu a přesedám na U6 směr Siebenhirten. ,,Nächste Halt: Philadelphiabrücke," žaludek se mi stáhl o něco více, ale v uších mě povzbuzovala jedna optimistická píseň za druhou. Vystupuji a hledám správný východ, správnou ulici, po které si vydat a po pár minutách chůze vidím Café M. aneb mou cílovou cestu. Jelikož mám ještě čas a nechci tam být hodně brzo, prohlížím si okolí a zjišťuji, že M. měl pravdu - je to rozhodně nebezpečný Bezirk, ale došla jsem tak daleko, teď to neotočím. Nemám ani nejmenší tušení, co mě čeká. Zhluboka se nadechnu a vcházím do kavárny, kde mě ihned poznává Češka K. u baru, vítá a představuje svou kolegyni - Slovenku L. (paráda, česko-slovenský kolektiv) a šéfa Albánce (+- 30 let). Sedím na barové stoličce a poslouchám, jaké to tady je a není a jestli do toho chci jít. Takhle - s mou němčinou - spíše bez ní si v německy mluvící zemi, městě nemůžu moc vybírat a někde se začít musí, tak jsem do toho po hlavě šla. To jsem samozřejmě byla v euforii, že jsem to dokázala, že mám práci ve Vídni, což jsem nechápala, ale hlavně jsem na tuto světlou chvilku v mžiku zapomněla. Byl to můj zkušební den, byla jsem nervózní a nebyla ve své kůži. Ovšem ve chvíli, kdy přicházejí první lidé, začíná mi pomalu vše docházet. Vesměs to byli stálí hosté a převážně Albánci, potom taky Turkové, pár Rakušáků (aspoň to říkali) a jiná verbež. K. se zdála býti milá, ovšem vše mi v maximální rychlosti zhruba pěti minut ukázala a pak mě v tom nechala samotnou. A zkuste si zapamatovat celé nápojové menu a přípravu veškerých nápojů za pět minut. Hned jsem měla jít obsluhovat a během půl hodiny jsme tam létala a dělala kávy a nosila piva - nejčastěji. Ještě, že tam nebylo čepované. Mé zdvořilé fráze typu: Was wollen/möchten Sie zu trinken?a vůbec celkově vykání se zde zdálo nemístné. Na mé Grüss Gott mi každý odvětil "Hallo", pokud si teda všimli, že někdo dorazil ke stole a že na ně někdo mluví. Jsem introvert a nerada se pouštím do řeči s cizími lidmi, ale došlo mi, že lidi se tady chodí hlavně bavit, ve smyslu - pobavit se se servírkou, postěžovat si, popít a čau pipi. Samozřejmě z toho bylo velká show - nová servírka - všichni se zajímali, jak se jmenuji, odkud jsem a pak přicházeli různé nabídky. První den jen na kafe, všechny zdvořile odmítám a v duchu si říkám: "S tebou tak určitě někam půjdu!" Přičtěte si ještě hlavně to, že jsem neovládala jejich jazyk natolik, abych se s nima mohla bavit tak, jak by oni chtěli. První den jsem ještě nebrala peníze, čehož jsem se dost děsila. Dozvěděla jsem se, že se dělá na dvě směny - ranní (06-16 hod.) a odpolední (16-02 hod.) a že je vždy na směně jen jedna servírka. 10 hodin sama na celý lokál? Bylo tam jen 6 stolů - respektive 3 velké boxy a 3 stoly + zahrádka se 4 stoly, ale o tohle nešlo. Teď se mě začínala zmocňovat panická hrůza - sama celou směnu s těma chlapama? Bez němčiny a tím pádem dobré komunikativní schopnosti se nějak bránit? Víkend jsem dostala volný (29.-30.6.) a vlastně i pondělí jsem měla ještě volno, to jsem se však šla podívat na ranní - jak to celé funguje, co je třeba udělat, jelikož v úterý, středu a čtvrtek čekala ranní mě. Po několika hodinách jsem se rozloučila (v duchu si říkám, že tu přece nebudu celý den běhat za ní - rozhodně ne do dvou do rána) a kolem deváté jsem vypadla tak rychle, že si toho téměř žádní hosti nevšimli. Běžela jsem na metro a rychle na Westbahnhofu, odkud M. odjížděl na pár dní do Chorvatska. Stihla jsem to, stihla jsem jej a ve chvíli, kdy jsem byla v jeho objetí mi svět připadal zase mnohem krásnější, snesitelnější. S tímto pocitem jsme i sama usínala.

Víkend jsem si užila s novou spolubydlící N. ve víry velkoměsta samotné Vídně a taky jsme provětraly kola a našly x nových cyklostezek z našeho bydliště do Prateru a dále na Donauinsel k Dunaji. Na chvíli jsem úplně zapomněla na to, co mě čekalo.