Únor 2013

Můj první SenzaBox

25. února 2013 v 18:19 | Renesmé |  Ze života mého
To bych nebyla já, abych nezkoušela neustále něco nového. Spoustu lidí v mém okolí mluvilo o LadyBoxu či SenzaBoxu a tak jsem se rozhodla vygooglovat to i to a rozhodnout se, co si objednám. Rozhodla jsem se pro SenzaBox a rozhodně nelituji. Pro ty, kteří vůbec neví, která bije, mrkněte rovnou na jejich stránky: http://www.senzabox.cz/
Jsou to vlastně takové kosmetické balíčky, ve kterých dopředu nevíte, co dostanete. O tom to celé je, o překvapení. Po registraci si vyplníte svůj profil, takže když např. nepoužíváte make-up (můj případ), tak by Vám neměl být poslán v případě, že se bude posílat. Taky to jsou většinou pro mnohé neznámé, zahraniční značky a nutno podotknout, že se jedná o vzorky, tedy o menší (já jím říkám cestovní) balení a jeden výrobek je vždy v plné velikosti. Tento článek je spíše pro dámy, ale určitě to tady nebude pravidelně a z tohohle blogu se nestanou ty rádoby glamour blogy, ve kterých se nerozebírá nic jiného než kosmetika či móda. V mém případě je tento článek premiérou v oblasti kosmetiky. Určitě každá z nás o sebe ráda pečuje, nemám pravdu dámy? A já se chci o svou radost podělit a možná někoho inspirovat.

The Perks of Being a Wallflower (2012)

22. února 2013 v 14:56 | Renesmé |  Filmový svět
Dlouho jsem hledala nějaký solidní romantický film s hlubší pointou a narazila jsem na tento snímek. Hlavní hrdina Charlie (Logan Lerman) je celkem nevyrovnaný, plachý a velmi uzavřený teenager, který popisuje svůj život prostřednictvím dopisů. Řeší dospívání, sexualitu, drogy, zneužívání. Na střední škole nalézá přátele a zamilovává se do Sam (Emma Watson). Byla jsem zvědavá na Emmu a taky na ústřední postavu seriálu The Vampire Diaries Ninu Dobrev no a v neposlední řadě taky na samotný film, hlubší pointu opravdu měl a ne jen jednu.

Trnitou cestou k vysněné budoucnosti

13. února 2013 v 21:33 | Renesmé |  Ze života mého
Ztrácím se v minulosti, pohrávám si s budoucností a v přítomnosti dost často bloudím do nevědomí (třeba od pondělního začátku letního semestru, naneštěstí máme dost doktorů psychologie, kteří si toho čas od času všimnou - jako třeba dnes).

Asi každý z nás má svou vidinu své budoucnosti a přemýšlí, jak toho docílit. Někdo přemýšlí, na jakou střední či vysokou školu se přihlásí, jiný zvažuje, jestli je s tím správným člověkem, se který by chtěl po zbytek svého života být a další řeší třeba, kde bude bydlet či pracovat a co by jej vlastně ve skutečnosti doopravdy bavilo a naplňovalo. Někteří řeší něco úplně jiného a někteří taky neřeší vůbec nic. Tak nějak nad tím poslední dobou uvažuju, docela dost a je to taková má představa, která mě drží nad vodou, po celou tu nekonečně dlouhou dobu, kdy mi M. neskutečně schází.

10.-11. den (18.-19.8.2012) Rabat, Maroko

9. února 2013 v 12:58 | Renesmé |  Cestovní deník
10. den (18.8.2012)
Lístek jsme sice měli na vlak v 8:50 hod., ale po čase si zvykáme, že v Maroku se jízdním řádem striktně neřídí vůbec nikdo, ani strojvedoucí, a tak vlak přijíždí až před desátou a ještě z jiné koleje, což hlásí pouze v té jejich hatlapatilce, takže byla docela legrace tam pobíhat s batohama a snažit se od někoho něco kloudného dozvědět. Po dvou a půl hodinách jízdy opět v úmorném vedru jsme dorazili na nádraží Rabat-Ville (jízdenka stála 80 dH/os.) a vydali se hledat dle průvodce levný hotel Berlín (přišlo mi to dost komické). Hotel nacházíme, akorát v německém průvodci z počátku roku 2012 o žádné rekonstrukci hotelu nemluví a tak cena je asi 20 větší - zašpinili jsme jim i naleštěné kachličky, když jsme utíkali pryč. Zakotvili jsme to hned vedle v hotelu Splendid, nemáme náladu něco dál hledat. 160 dH/noc pro dvě osoby bez sprchy se nám zdá v pořádku, M. jde prohlídnout pokoj než zaplatíme (jinak to v Maroku ani dělat nejde, nikdy nevíte, co se za dvěřmi skrývá) a já se mezitím na recepci hádám s recepčním, že Československo už pár let opravdu neexistuje a že je teď ČR a SR - s úsměvem kýve, ale stále si mele to své. ,,In your country are two people - Czech and Slovak, I know, I know." Ty vado, vůbec nevíš, možná tady žijou i Slováci, ale ČSR už to není! Ukazuju pas, kde je ČR, přikyvuje, že to je Československo. Dříve než jsem přišla o všechny nervy se vrací M. a jdeme se ubytovat. Druhé patro, pokoj č. 33 (to příště zaručeně poznáme, M. zanechal vzkaz ve skříni, vandal!). V úrovni ubytování jsme opět klesli, sprcha žádná, ale já už ten smrad nemůžu vydržet a jdu se osprchovat do umyvadla. Vydáváme se nakoupit nějaké pití a jídlo a pak se vydáváme na pořádnou procházku podél zdi do mediny, mešity, obrovského hřbitova, majáku podél pobřeží až k pláži.

Pohled, který mi utkvěl v srdci, úchvatné místo.



Sentimenátlní chvíle

7. února 2013 v 23:34 | Renesmé |  Ze života mého
Ačkoliv nás oddělují stovky kilometrů (přesněji 309 km, když to vezmeme po silnici E461) a ačkoliv jsme prakticky (i fakticky) každý v jiné zemi - jakkoliv hrozivě to zní, hrozivé to není. Někdy to je sice trochu osamělé, zvláště teď, kdy vím, že se hrozně dlouho neuvidíme, avšak ve výsledku to stojí za to, protože naše láska je silnější, každým dnem roste a naše pouto se stává nerozpojitelným.

Für immer.
Konec sentimentální chvilky, pardón.

Klíč k minulosti (2010)

6. února 2013 v 15:35 | Renesmé |  Filmový svět
Film, kde se mísí minulost s přítomností.
Minulost v podobě zátahu Vel´d´Hiv (nechvalný symbol kolaborantské vlády ve Vichy, ale o tom asi většina vzdělaných lidí ví) v roce 1942 v centru Paříže. O obrovském krytém velodromu, kde bylo nahnáno zhruba 8000 Židů, se dozvídám ve svých dvaceti letech poprvé z tohoto filmu. O veldoromu mlčí učebnice dějepisu i učitelé, vy jste o tom slyšeli? A už vím, jaký bude můj cíl, až se opět ocitnu v Paříži - na místě velodromu jsou dnes domy a kousek vedle památník.
Přítomnost v podobě americké novinářky, která shodou okolností zařizuje s manželem byt - stejný byt, kde před 67 lety žila tato židovská rodina.

,,To nebyli Němci, to byli Francouzi."


Bez úsměvu

5. února 2013 v 18:01 | Renesmé |  Ze života mého
Znáte taky ty neuvěřitelně vtíravé "prodejce", kteří Vám na veřejných místech nebo v obchoďácích nabízí všechno od zdravotní pojišťovny přes různé klubové karty až po nový nejvýhodnější tarif? (Ne, nikdy bych na takovou brigádu/práci nekývla, je to jen další odpad dnešní doby.)

,,Slečno, něco jste ztratila." Ukazuje za mě a můj nákupní košík.
Otáčím se, nic na zemi nevidím a věnuju mu nechápavý pohled.
,,No přece úsměv."


9.-10.den (17.-18.8.2012) Fez, Maroko

4. února 2013 v 11:37 | Renesmé |  Cestovní deník
Probouzíme se, dobalujeme a loučíme s milým dědou na recepci v Tangeru a vyrážíme s batohy pěšky (nenecháme se odrbávat taxikářemi) na vlakové nádraží. Zpoceni (tady je snad 40°C i po ránu) dobíháme na perón, k našemu zděšení - vlak tam již stojí. K našemu zděšení dvě - celý totálně narvaný, ale ne tak, jak bývají narvané u nás vlaky ČD ve frekventované trase Ostrava-Praha, ale tak narvané, že jsme byli rádi, že aspoň stojíme. Vypadalo to, že cestuje snad půlka Maroka a spolu s nimi obrovské velké polské tašky, které jsou prostě všude. Průvodčí se diví, proč necestujeme první třídou, ale říká ať jdeme za ním a následně seřvává v kupéčku mladé muslimy, kteří nám neochotně s divnými pohledy (zase nějací dva bílí Evropani) uvolňují místa. Před námi 4 a půl hodiny jízdy. V narvaném vlaku se dá sotva dýchat, venkovní teplota, která se postupně zvyšuje tomu moc nenapomáhá a z nás tečou litry potu, pijeme každou chvíli - asi docela provokace, když oni stále mají Ramadán a nesmí vypít ani kapku (kromě malých dětí a starých nebo tak nějak). A hlavně se vůbec nepotí! Vražedně si mě prohlíží při každém dalším loku, ale to vedro se nedá vydržet. Jdu si stoupnout, otevře okno a užívám si horký vítr jako by to byl ledový. Čtu sms k svátku a prozváním jako, že žiju. Dojíždíme do stanice a chlápek sedící u dveří křičí: ,,Fez, Fez, Fez, Fez." Díky něho víme, že jsme tu, vystupujeme, ignorujeme nahaněče před nádražím a ubytováváme se kousek od nádraží v zapadlém hotelu Royal za 150 dirhamů za "double room". Zní to tak honosně, ale ve skutečnosti to je další špinavý "hotel" na přespání. Kvalitu vůbec neřešíme, ale shodujeme se, že je to lepší než v Tangeru. Vcházíme do pokoje, vidíme jendu manželskou postel a vedle jednu malou (vtipně poznamenáváme, že ta je pro otroka), skříň, stůl a koupelne v pokoji, oddělena stupínkem a závěsem. Na vzhled nehledíme, voda teče, to je hlavní. Po sprše vaříme polévku, opět oceňuji skvělý praktický a malý vařič a M. mezitím zašel koupit bagety a placky k tomu. Za stmívání jsme se šli projít do mediny. Okolo zdi jeden voják za druhým, ptáme se, kde je hlavní vchod. V medině nepořádek (překvapivě), samé padělky. Poprvé potkáváme Čechy a to podle přízvuku kdesi od Prahy. Potkáváme další milé turisty, ptající se na cestu a taky místní chlápky, kteří po nás řvou, že dál už nemůžeme, ať respektujeme jejich zákony, cože? Nakonec se stavujeme do McDonald's, kde si dáváme zmrzlinu (15 dH) a colu (12dH), připojujeme se na wifi a píšeme domů a na fb, že žijeme.

Dechberoucí osvětlená bráno přímo do mediny.