7.-8.den (16.-17.8.2012) Tanger, Maroko

17. ledna 2013 v 13:46 | Renesmé |  Cestovní deník
Probouzíme se v africké španělské enklávě Ceutě, balíme věci a ještě před odchodem si jdeme vybrat a vyměnit peníze. V tomhle se všichni turističtí průvodci shodují - vyměňte si peníze až v Ceutě, bude tam nejlepší kurz. S výběrem problém nebyl, avšak s výměnou teda ano. Ve všech bankách nám bylo oznámeno, že kurz je opravdu nevýhodný a že nám to nevymění. V poslední bance nám chlápek řekl, ať jdeme na gasolineru s tím, že ,,no es una oficina, es una persona". S M. jsme se na sebe podívali, začali se smát a vydali se k benzínce. Tam nám chlap propočítal svůj kurz na kalkulačce a od týpka sedícího pod stromem vedle policejní stanice (pod svícnem bývá největší tma) nám za € 210 dal 2270 marockých dirhamů. A tak se konečně loučíme s naším penzionem La Bohemiou a vydáváme se na bus č.7, jehož konečná zastávka je La Frontera (hranice). Samozřejmě se vydáváme špatným směrem a ocitáme se v bezcelní zóně.


Jelikož jsem poslední měsíc před odjezdem pročítala nejrůznější články o Maroku na vlastní pěst, byla jsme připravena na nahaněče. První se ukázal hned u hranice. Snaží se nám prodat lístek pro vstup do země za € 8, který avšak dostaneme o několik metrů dál zadarmo. Vyplňujeme student, kde se dá, dostáváme razítko a hurá, ocitáme se v Maroku. Vidíme, jak lidi běží přes hranici po horách - jako ve filmu, akorát, že ve filmy je strážníci střílí, tady je mnohdy ani neviděli. Naše první kroky po marocké půdě. Následuje hodina, možná i několik hodin kulturního šoku. Náš úkol je jasný, na obrovském parkovišti taxi usmlouvat nejnižší cenu do zhruba 80 km vzdáleného přístavního města, Tangeru. Sotva nás uvidí - dva bílé, mladé turisty s bágly na zádech (všude to pak bude vypadat podobně), snaží se nás pořádně odrbat. Nedáváme se a když usmlouváme cestu z 500 dirhamů na 300, nastupujeme s úsměvem. (Auto nemá zadní okno.) I když po pár dnech se mlátíme hlavou do zdi, proč jsme jeli za tak drahou cenu! Taxikář zastavuje v prvním městečku a mumlá něco, že jde pro potvrzení. Zůstáváme v autě a rozhlížíme se na místní obyvatelstvo. Kulturní šok v celé své kráse. Vyniká ten, kdo zahalený není. Trpím ve tričku a tříčtvrtečních kalhotech, ale taky lituju, že jsme se nezahalila více. Cestou míjíme zvířata, nádherné panoramata pobřeží a hor.


Dorážíme do města, platíme taxikáři (nikdy neplatit na začátku, ale až na konci) a jsme ztraceni. Po několik stovkách metrech v úmorném vedru s úmornou tíhou našich batohů rezignujeme a bereme taxi s obavou, že nás obere. Vyhlídli jsme si z německého průvodce jeden z nejlevnějších "hotelů". Tento název je zavádějící, v Maroku jsou všude "hotely", od opravdových až po polorozpadlé budovy. Ukazujeme taxikáři Mostafovi mapu a hledáme penzion El Marsa. Za zmínku stojí děda, který vtrhl k taxi a snažil se nás přesvědčit, ať jdeme k němu do hotelu a že ten náš penzion už neexistuje. (This pension no more exist). Po zhruba 20 minutách penzion nalezáme a taxikář po nás chce jen 10 dirhamů, nevěříme a v přátelském rozpoložení se loučíme.

Pension El Marsa
Vevnitř vidíme recepci se starým dědou a vystavený korán, abychom náhodou nezapomněli, kde vlastně jsme, že jo. Za pasy a 140 dirhamů dostáváme pokoj s manželskou postelí a 3 dalšími, přemýšlíme, kde se stala chyba a jestli rozumněl anglickou číslovku "two", ale necháváme to tak.

Zápach je opravdu nepříjemný, záchod na chodbě také, alespoň je evropský. Sprcha neexistovala, respektive za nějakými dveřmi za příplatek byla, ale raději jsme ji ani nechtěli vidět, myli jsme se v umyvadle, které jsme měli na pokoji. Jednu noc, tady nějak přežijeme, říkáme si povzbudivě. Jíme polévku ze sáčku (vařič na vodu byla ta nejužitečnější věc, kterou jsem v batohu měla!) a vyrážíme do centra do mediny, kupujeme také lístky na zítřejší den do Fezu za 105 dirhamů na osobu, strašně se zde diví, že nechceme první třídu, nechápeme. Míříme do internetové kavárny a za směšnou cenu internetu za hodinu, zde stahuji české rajče a nahrávám fotky a okamžitě odesílám domů, kde už mě považují za nezvěstnou, v tom lepším případě.

Žízeň byla v tom vedru veliká a obchůdky s chlaďáky a Coca Colou za 12 dirhamů všude.


Jak píší průvodci - ugly industrial city.

Aladin?

Vstup do místní mešity.

V centru dění, v centru mediny.


Za McDonlads jsme byli vděčni, dali si sváču a zmrzku.

Taková normální stopka, taky v tom vidíte lidi na saních?

Aktuální marocký král Muhammad VI. je vyobrazen všude, ano, i na ulicích.


V prvním marockém městě jsme měli ještě naději, že informační centra jsou opravdu všude a vždy otevřená pro turisty. Tady si aspoň můžeme přečíst vzkaz.


Taková normální čistá a neznečištěná řeka a za ní cirkus.

Nejhezčí budova ve městě? Zaručeně nádraží.

Když jsme večer pozorovali z okna našeho "apartmánu" žebračku, která po x hodinách žebrání sundala plášť a odjela zaparkovaným autem, nestačili jsme zírat. V Maroku je možné úplně vše.

Usínáme ve spacácích (ještě, že je máme) s tím, že nevíme, zda do rána přežijeme, protože dveře jsou zamčené na kladku, která je napůl rozpadlá a okno nejde úplně zavřít...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adelínka Adelínka | Web | 17. ledna 2013 v 17:24 | Reagovat

Ne, opravdu jsi mě tímhle článkem přesvědčila,že na tohle bych neměla ani náturu, ani nervy. Cestuju sice ráda, ale myslím, že země typu Maroko s klidem v duši oželím. Prostě jsem si zvykla na ten luxus, co tady u nás doma máme.
btw: S tou stopkou jsi to vystihla. :D

2 Renesmé Renesmé | Web | 17. ledna 2013 v 23:09 | Reagovat

[1]: Já miluju na cestování to poznávání nových kultur, ať už jsou jakékoliv a do Maroka jsem se opravdově a pořádně zamilovala.

3 Nishanath Nishanath | Web | 29. ledna 2013 v 14:09 | Reagovat

ja som bola na výlete loďou v Ceute. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama