Září 2011

Nová etapa...

28. září 2011 v 10:51 | P€ŤULK& |  Ze života mého
Ano, ta malá, neschopná a naivní holka udělala další krůček vpřed ve svém životě - začala chodit na VŠ. Beru to jako nový začátek a doufám, že vše bude dobré aspoň tak, jak jsem si to vysnila nebo ještě lepší. Ostravská univerzita byla v mém žebříčku VŠ sice na pomyslném posledním místě, ale už jsem se s tím smířila a na můj obor - Speciální pedagogika jsem se začala neskutečně těšit. Když jsem si nedávno psala s lidmi, kteří si myslí, že těžce mentálně postižené dítě nemá právo na život, řekla jsem si... ,,Je tohle nomální? Tohle musím změnit!". A kdo jiný by to měl měnit než speciální pedagog?
38654_416849774549_86746184549_4727295_2375035_n_large

Prázdniny 2011 - fotoreport :)

17. září 2011 v 18:12 | P€ŤULK& |  Ze života mého
Na blogu má sice článek o prázdninách každý druhý, ale je mi to jedno, taky si jej napíši. Aneb není od věci si udělat malou rekapitulaci. Navíc, já pořád ještě prázdniny mám, ha!

Začneme hezky popořádku...

Po maturitě mi začaly nejdelší prázdniny, které jsem doposud měla a tak jsem se rozhodla si je pořádně užít. Den po mých narozeninách (17.6.2011) jsme vyrazili s Markem zkoumat zemi sousední - Rakousko. Byla jsem vděčná za to, že mě vzal s sebou a navíc jsme měla ubytování zdarma (u Markove pratety). Počasí nám sice moc nepřálo, ale přes to jsme si užili čerstvý vzduch a nádherné prostředí Alp. Dvakrát jsme navštívili camp v Kolbnitzi na jihu Rakouska (náš milovaný Campanula Camping).

V campu před koupáním

Zamilovala jsem si Schladming, kde jsme ,,bydleli" a doufám, že se tam ještě někdy podívám. Byli jsme sice v jednopokojovém bytě a někdy už to bylo vážně k nesnesení - být s tím druhý 24 hodin v kuse skoro měsíc. Proto jsme se možná párkrát pohádali, ale přes to všechno to bylo to nejhezčí, co jsem si mohla přát. Usínat spolu, probouzet se spolu. Ať si říká , kdo chce, co chce, TOHLE mi bude sakra chybět! Koukali jsme na Spongeboba od rána do večera - ve dny, kdy pršelo all day.

Ve Schladmingu u radnice


Don't tell me.

6. září 2011 v 21:23 | P€ŤULK& |  Ze života mého
Vítám Vás milí zlatí blogoví,
nejprve Vám chci poděkovat za stálou podporu/nechápavost a za to, že i přes mé nálady a dobré/špatné období zde stále chodíte! Ať mě podporujete nebo mě nechápete a kroutíte hlavou - DĚKUJI!

Věci se zlepšily.
Díky mé deprese jsem se opět sblížila s nejlepší kamarádkou, kterou znám už nějaký ten pátek. Byla se mnou když mi bylo nejhůř, vytáhla mě ven, jedly jsme čokoládu, kupovaly tučné coca coly a byly jsme tu pro sebe. Děkuji ti moc V. - bez tebe bych to neustála s takovou elegancí.

Abych se zabavila než mi začne škola (26.9.) - vuhůůůů už jsem vysokoškolačka a porpvé jsem nešla 1.září do školy - začalo mi to chybět a od 1.září chodím do autoškoly. Já, ano já, která se skoro zapřísáhla, že do auta na místo řidiče nesedne a která má takový strach, že když mě to někdy učí, zacouvám a vypnu motor a zdrhám na sedadlo spolujezdce. Mám strach, ale zatím chodím jen na teoretické hodiny - dnes jsem byla celé dopoledne na jedné pětihodinovce a odpoledne na další. Seznámila jsem se automaticky bez problémů (což je divné, vždy jsem s tím měla problémy) s jedním klukem a odpo s holčinou.

Došlo mi, že jsem se změnila, nejsem tak uzavřená, ráda se i seznamuju a dokonce začínám a automaticky si přisedám, i v buse. Nevím, co mě to dnes popadlo, kde je má melancholická nálada a strach s promluvení s kýmkoliv cizím? Začínám být cholerická otevřená kravička.

A zítra mám svou první hodinu na trenažeru. Aspoň, že tam nemůžu nic zničit a nabourat, i když já asi ano. Pak rande s Mončou a ve čtvrtek zdravovědu v autoškole a letos poprvé zmeškám Hornické slavnosti - v Havířově je to akce roku. Letos je program docela ubohý, za zmínku stojí jen Tomáš Klus nebo Desmod či Kabáti. Jinak nic extra, vždy takové hvězdy a letos nic moc. Každopádně je to akce, kde jde každý. Já letos nejdu. Jedeme s Verčou (snad s ní) do Vídně. Chci se rozloučit než začne škola a chci jej vidět a budu si říkat ,,tohle může být naposled, zapamatuj si jeho tvář"... Tu už myslím nikdy nezapomenu, je to výzva, které jsem se chytila a řekla ANO. Mám ho tak ráda!

Směju se, poslouchám veselé písně, doma jsem tím všem vykouzlila úsměv na tváři. I já jej mám a doufám, že mi dlouho vydrží.

Jestli mě žádný muslim ve Vídni nezabije, vrátím se v neděli nebo v pondělí, sama ještě nevím.

P.S.: Mám za sebou na OSU kurz informační a počítačové gramotnosti, test jsem splnila napoprvé, úkoly rozdány, vše vysvětleno, když to splním, mám dva kredity zadarmo.


Takže huráá do Vídně! Vzbuzuje to ve mně pocit, že jsem svobodná, můžu si dělat co chci a kdy chci a zatímco jiní se smaží ve škole, já mám ještě prázniny. Tyto nejdelší prázdniny si vychutnávám plnými doušky.

Mám Vás ráda! Moc.
...Renesmé

Minulost mě sráží na dno...

3. září 2011 v 12:12 | P€ŤULK& |  Ze života mého
Měla jsem rozepsaný článek o prázdninách, ale nejsem schopná jej dopsat. Téměř celé prázdniny a taky poslední rok svého života jsem byla s ním. Užívala jsem si každou chviličku štěstí a lásky, protože jsem se zatím celý život trápila. Zamilovala jsem se, zažila svůj první pořádný vztah s velkým V. Zažili jsme toho tolik. V tolika věcech mi pomohl, podpořil mě. Když se se mnou rozešel, byl to šok. Nevěděla jsem co dál, ale zůstali jsme nejlepšími přáteli a vídali jsme se pořád - nic se v podstatě nezměnilo. Pomohla jsem mu se vším, podpořila jej. Našel si byt, tak moc jsme se těšili, jak budeme spolu stěhovat. Zpočátku to bylo fajn, ale druhý den jsem byla smutná. Zacházel se mnou jako s robotem, udělej to a pak zas tamto. V duchu jsem si říkala, že to je někdo jiný, že jej vůbec nepoznávám. Říkala jsem si, že se mi hnusí, ale stejně jej stále mám ráda! Dříve jsem byla melancholik, teď začínám být cholerická a je to se mnou někdy opravdu k nevydržení - zachovala jsem se spoustukrát hrozně, ale vždy mi to došlo až pozdě a omluvila jsem se. Jestli jsem tím někomu ubližovala, tak právě jemu. Tentokrát už mi však neodpustí. Neviděla jsem ho 3 dny, což je u nás jako 5 let. Celý včerejšek jsme si nepsali, což u nás není normální. Čekala jsem zda napíše první. Nakonec jsem se mu omluvila, napsala mu, že mi chybí a že s ním chci být kamarádka. Pak následovaly smsky, které mi zničily mou dosavadní vizi na svět. Psal, že mě už nechce vidět - podotýkám NIKDY. O rozloučení nestojí a v pondělí odjíždí do Vídně a pak už ho nikdy neuvidím. Ta představa mě zabíjí. Já se tu sama sice utrápím, ale nejvíce mě mrzí, že nebudu vědět, jak se má a co dělá. Místo mailů a skypování mě hodlá ignorovat a vyhýbat se mi. Napsal mi, že kamarády zůstaneme maximálně tak na fb. 4.den nejím a dnešní noc jsem prozvracela. Brečím nonstop a jsem na dně. Protože horší už to být nemůže. Možná jsem pitomá, že to řeším, ale já to chci napravit, chci se s ním bavit nebo alespoň s ním zůstat v kontaktu. Není to jediný člověk na světě, ale je to jediný člověk na světě, který pro mě tak moc udělal a na kterém mi tak záleží. Vím, kde ten byt ve Vídni je, ale obávám se, že by mi ani neotevřel. Jelikož mám pro jeho malého brášku ještě dárek, chci se tam zítra k večeru stavit. Jestli bude někdo doma to nevím, ale musím to udělat. I kdybych jej měla vidět naposledy, přeci se s ním musím rozloučit. Jak může odjet bez rozloučení? Nezbývá mi než doufat, že ho uvidím než odjede. Jak mám v takovém stavu jít do nové školy a do autoškoly. Příště až se v mém životě objeví nějaký kluk, připomeňte mi, co mu mám říct - ,,Jsem lesba." Já vím, že to říká každý, ale já nikoho nechcu, je to vždy stejné, na začátku strašně krásné a naivní a končí to tak, že jsem z toho totálně v p*deli a ta bolest je nesnesitelná. Každá další sms od něj mě ubíjí zase o trochu více. Následující dny budou těžké, zvláště zítřejší odmítnutí. Pak odjede a to kde je nebo jak se má se dozvím tak maximálně z fb. Nevím, co dělat, jak se mu omluvit, jak mu říct, že jej nechci ztratit. Přeci za ním nebudu každý týden jezdit do Vídně a zkoušet zvonit, jestli náhodou neotevře. Bude tam úplně sám, vím, že mu je také smutno, ale mrzí mě, že mi nedá další šanci. Já vím, jaká jsem, asi bych se měla jít léčit, protože je to se mnou čím dál horší.


Nepište mi, jak jsem blbá, raději mi poraďte, co mám dělat, abych s ním zůstala kamarádka, abych s ním byla v kontaktu, přes všechny mé chyby. Každý člověk má své chyby. Já sice ty nejhorší a jsem nesnesitelná a urážlivá a cholerická, ale MILUJI JEJ z celého srdce a žádný čas mi nepomůže. Já totiž neřeším rozchod, já řeším to, že mě chce smazat ze svého života? To není jako na pc, že zmáčne delete a pak ok. Nejsme sakra žádní roboti, jsme lidi! A lidi mají srdce a emoce. Nevím, co očekávat od dalšího dne, každopádně jsem zase tam, kde už jsem spoustukrát byla. Proč nemám nikdy v životě štěstí? Proč nikdy netrvá? Měla jsem rok štěstí a lásky - to jsem si to jako vybrala až do konec života? Trápení už mám dost, natrápila jsem se až moc, nemyslíte? Je to divné... všude jsou jeho věci, dárky, vše mi jej připomíná a já brečím víc a víc. Nechci aby to dopadlo tak, že už se nikdy neuvidíme. Po tom, co jsme spolu prožili snad můžeme být kamarádi? Zasloužím si to! Kdyby věděl, jak moc mě to bolí - ubližuje mi - vědomě. Ale proč by mi jednou nemohlo něco vyjít? Proč musí končit láska nenávistí a ignorováním? Modlím se, aby to tentokrát dopadlo jinak. Jestli se už nikdy neuvidíme, nezvládnu to a zhroutím se. Myslete na mě a držte mi pěsti, abych se s ním stihla rozloučit než odjede a zmáčkne delete...
...Renesmé