Srpen 2011

-> 50.design

29. srpna 2011 v 19:37 | P€ŤULK& |  designy
50.design

Po dlouhé době (více než půl roku) jsem si zase trochu pohrála. Vše díky mého kamaráda - PhotoFiltru. Motýlkový font jsem si nedávno stáhla a moc se mi líbí. Je to celkem aktuální, začíná mi další etapa mého života, staří kamarádi se oddalují, stěhují, ale ti, kteří CHTĚJÍ zůstat ve Vašem životě, si tu cestu VŽDY najdou!
Jsem zvědavá.



Víra

22. srpna 2011 v 12:44 | P€ŤULK& |  Ze života mého
Víra patří k životu.

Víra má mnoho různých podob. Věříme klamavým reklamám, které nás každodenně oblbují. Věříme kandidátům, kteří naslibují hory doly a skutek utek. Věříme našim přátelům, protože nás nezradili. Věříme v magii a nadpřirozené síly, přestože ostatní říkají, že je to blbost. Věříme v sami sebe, že to dokážeme. Zkrátka VĚŘÍME. Každý z nás v něco věří, ať už je to cokoliv.


Nenarodila jsem se ve věřící rodině a tudiž jsem v kostele byla asi v jednom roce s mou nejmilovanější prababičkou Anežkou, která se na mě teď kouká z nebe. Nejsem ani pokřtěná, což mě docela mrzí, ale co není může být. Od malička jsem věřila, že tam nahoře je něco a v to jsem také věřila. Neříkala jsem tomu Bůh, neříkala jsem tomu nadpřirozené síly, ale věřila jsem. Modlila jsem se kvůli naprostým hloupostem, ale tehdy to prostě byl můj dětský svět. Modlila jsem se, abych neměla žádný kaz a zubařka mi nevrtala zuby. Modlila jsem se, ať mě učitelka nevyzkouší, když jsem se nenaučila. Nikdo mě tomu nenaučil, dělala jsem to sama - saozřejmě špatně. Uměla jsem se pokřižovat a dát dlaně k sobě a tím to pro mě haslo. Nikdy jsem ale nepoděkovala, když se to vyvedlo. A popravdě, vyvedlo se mi to vždy. Proto jsem se modlila znova a znova a vycházelo to. Později jsem s tím přestala a říkala si jen v duchu věty typu: ,,Ať mě dnes nezkouší" apod. Myslím, že jsem taky byla jako dítě potrestána za to, že jsme nikdy nedokázala druhé straně poděkovat. Měla jsem nejoblíbenějšího plyšáka - bílou kočku, kterou jsem pravidelně koupala, i když se jí to moc nelíbilo. Jak by se ji to mohlo líbit/nelíbit, když to byl jen plyšák. Ale vždy když jsem měla tu kočku u sebe, stalo se něco zlého. Později se na mě dívala jiným pohledem. Dohnala mě k šílenství a schovala jsem ji někam hodně hluboko a sama teď nevím, kde je. Možná v úložném prostoru, jediné, co vím, že jsem ji nevyhodila. Ale to už jsem odbočila... V dětství jsem měla jednu skvělou kamarádku. Její rodina byla doslova posedlá učením Svědků Jehovových a ona to musela, podotýkám musela přijmout za své. Byla to normální holka, která měla normální potřeby. Jmenovala se Žaneta. Nesměla se kamarádit s nikým, vše měla zakázané. Scházely jsme se tajně a hrály si. Když nás o pár let později poprvé načapaly, když jsem byla u ní doma, její rodina se natolik pohoršila, že jsem musela okamžitě odejít. O pár dní později, mi Žaneta napsala, že se stěhují, že jí to mrzí, když si konečně našla kamarádku. Psala také, že jí takovýto život nebaví a že by jej nejraději nežila vůbec než takový. Nedivím se jí. Kdo ví, kde je jí teď konec...

Žadoním o hlas...

20. srpna 2011 v 21:46 | P€ŤULK& |  Ze života mého
Moje kecy teď půjdou stranou, i když tady brzo zase zaplavím celý blog svými nejnovějšími výlevy.

Pravidelně si čtu články na www.psychologie.cz a když jsem narazila na další článek ohledně běhání a pod ním soutěž, musela jsem se zapojit. Chtěla jsem tady ten příběh napsat trochu lépe a trochu více se rozepsat, ale teď zrovna nemám moc náladu ani chuť.

A tak Vás jen PROSÍM o hlas k mému komentáři dole u tohoto článku: http://psychologie.cz/zivotni-cesta-bezce/ - jsem tam podepsána jako Petra - překvapivě.

Všem, které jsem již na fb otravovala se omlouvám a ty, které jsem ještě neotravovala prosím o hlas. Výhra by pro mě moc znamenala - darovala bych ji - jak jsem psala - otci.

,,Peťulko?

17. srpna 2011 v 22:49 | P€ŤULK& |  Ze života mého
...krásný svátek Sedmispáčíku..."

Tak skvěle ten den začal - šla jsem se ostříhat. Ještě lépe pokračoval - vyřizování, focení, nákupy. Pak se stalo něco, co mi vyrazilo dech a byla jsem neskutečně šťastná - Marek se dostal na univerzitu do Vídně - šli jsme společně kupovat nábytek do nového bytu. Pozval mě na pohár. Jela jsem poprvé v autě - dva metry na parkovišti a s ječením jsem vyndala klíčky a utekla na místo spolujezdce!

A nakonec - zase brečím sama, ve tmě a je mi TAK SMUTNO! Nezvládnu to. Chybí mi jeho láska. Je to úplně jiný vztah. Myslela jsem si, že to bude dobré, že mě to přejde. Ale jsme spolu tak často, že mě to ničí! A já nevím, jak dlouho tohle ustojím. Chci to - sama si za to můžu. Myslete si, že jsem blbá, že pořád řeším kluka, myslete si, že nejsem normální, že se s ním bavím, ale já to tak cítím a tak jej prostě neopustím a budu s ním, i když mě to ubíjí a místo pusy na rozloučenou bych chtěla polibek. Sakra! Mám ho ráda a nechci ho ztratit - bolest, co je to bolest? Srdce mi krvácí, ale já to zvládnu! Já hlavně CHCI! Stojím o tu bolest - dobrovolně - takže do toho, klidně se do mě pusťte, ale já si sama zvolila tuto cestu. Neříkám, že je bez hrbolků, má totiž pořádné hroty a překážky, ale já krvavá a rozervaná dojdu do cíle.... Jednou...

Budoucnost? Žádná. Já tady zhniju v odporné Ostravě, kde se ani dýchat nedá - umřu někde v té obří knihovně, kde jsem dnes byla a on si najde nějak Gertrůdu ve Vídni a budou spolu chodit na procházky do Prátru. Myslím, že do roka a do dne na mne zapomene. Jako bych nikdy neexistovala. Je to dost možné.

Mám takový vztek!

Před rokem zamilované sms, teď už téměř žádné.
Před rokem polibky, růže a láska, teď už jen povinnosti, ignor a kamarádství.

Lituju tu slečnu, do které se zamiluje, asi ji zpřelámu všechny vazy, hahaha! :D


Jen jsem chtěla říct, že mi je šíleně smutno. Smutno. Smutno!!! A kam jinam bych to šla vyřvat než na svůj milovaný smutný blog.

A taky jsem chtěla sobě a všem ostatním Peťulkám popřát: ,,Všechno nejlepší!"
...alone Renesmé

P.S.: Ještě před hodinou jsem měla chuť tady napsat pozitivní článek, teď jsem zase vzteklá a smutná - tak se nezlobte. Jsou to trapné kecy, I know it.

Sunny days.

7. srpna 2011 v 22:21 | P€ŤULK& |  Ze života mého
Zdravím všechny návštěvníky mého, teď už ponurého blogu.

Pokusím se tady zase vnést trochu pozitivního vzduchu, jelikož jsem si tento víkend vážně užila. Včera jsem celý den byla u M. a společně s ním a s jeho maminkou jsme si hráli s malým prďolou Dominičkem, který se narodil 25.7.2011 (dvacet let a dva dny po narození M.) - tudiž taky Lev, a jéje! Poprvé jsem jej viděla na návštěvě v porodnici v Ostravě (28.7.) a byla jsem nadšená! Foto z porodnice:
























Everyone has a secret.

5. srpna 2011 v 9:52 | P€ŤULK& |  Životní moudra
Někdy fotky zachytí to, co slovy snad ani vyjádřit nelze. Tohle mě vždycky bavilo - fotit a upravovat - vytvářet svůj vlastní příběh.

Just me & my fantasy...


1.verze
























Vysvětlení?

4. srpna 2011 v 11:16 | P€ŤULK& |  Ze života mého
Jak začít... Nemyslím si, že si se mnou M. zahrává jako s loutkou. Ono to tak možná vyznívá, ale to já to v posledních dnech podělala. To já se chovám tak otřesně a bohužel nejhorší to je k mým nejbližším. Ok, on mi sice ublížil, ale teď už jsme nejlepší kamarádi - zkrátka spolu pořád trávíme čas a já jsem za to ráda. Je nám fajn. Ubíjelo by mě, kdybych s ním ztratila kontakt, je to můj přítel, jedině on mě zná z obou stran a tu temnou mám ale pořádně temnou. Neublížil mi jen on, ale i já jemu. Ublížili jsme si navzájem a navzájem si to odpustili. Nechci omlouvat jeho nebo mé chování, jen mě mrzí komentáře, které píší jako by byl zrůda a já anděl. Takhle to vůbec není. Věřte mi, možná se zdám fajn, ale ve skutečnosti jsem otřesná bytost, která má ty nejšílenější nálady a stále je nedovede moc krotit. Nevím, co bude dál, ale vím, že loutkou rozhodně nejsem - to nebudu nikdy, na to svou hrdost mám a vím, že kdyby se mnou tak někdo zacházel, tak že mi za to nestojí. Mozek jsem si zachovala, nebojte se, ale díky za péči.
Nic ve zlém - chtěla jsem to jen ujasnit.
Mám Vás ráda!
Renesmé


Horská dráha.

2. srpna 2011 v 22:39 | P€ŤULK& |  Ze života mého
Někdy si říkám, že život je opravdu jako horská dráha - jednou jste dole, jednou nahoře. Jak je možné, že včera jsme byla na totálním dně a dnes už se pitomě smějeme spolu s M. nad koktejlem Ugo + druhý zdarma (aneb kouzelné úterky od T-mobile) v Ostravě? Život je neskutečný, takže zítra mám očekávat zase konec všeho? A pak zase bude líp? Už nikdy nikdy nechci tak brečet, ještě teď mám napuchlé oči.



A teď už žehlit sako, sukni, chystám karbenátky, nabíjím foťák a zítra opět Vídeň, tentokráte prohlídka bytu, takže nahodím svou němčinu - ha, já žádnou nemám, vždyť neumím německy - ale co to plácám, šprechtím, šprechtím, Grüss Gott! :) Tak snad mě nebudou natáčet do tv, co si myslím o výluce metra, jako 18.7. ;)

Kdo ví, co se stane další den.

Jsou to teď trošku Vé Ká Véčka, right?

P.S.: Dík všem za komentáře u posledního článku, MOC si jich vážím! Jsem ráda, že Vás mám, mám Vás ráda!!
P.P.S.: Mám vlastní účet, hihi ;)

The end?

1. srpna 2011 v 18:38 | P€ŤULK& |  Ze života mého
Tak moc to bolí!

Tolik mi toho došlo. Vždyť já jsem tady úplně sama. Teď už sama.

Nevím, proč jsem taková, jaká jsem. Je to horší... zrovna na někoho, koho miluji?

Odpusť mi.

Asi je konec. Konec všeho. I mého života.

Takhle nechci žít. Nemůžu.

Opuštěná? Déle už to nevydržím.

Ztratila jsem tebe.

Ztratila jsem víru.

Ztratila jsem naději.

Ztratila jsem lásku.

Amen.