Červenec 2011

Special two.

28. července 2011 v 20:11 | P€ŤULK& |  Ze života mého
But I will fight for you
Be sure that I will fight
Until we're the special two
...
Once again


And we will only need each other
We'll bleed together
our hands will not be taught
To hold another's




P.S.: Thanks for today/yesterday/day before yesterday with u!!! I love it. I love u. I love this baby on D. I love all about u. For now.


Nikdo nikde - Donna Williams

26. července 2011 v 21:33 | P€ŤULK& |  Knihy mého srdce
Donna Williams se narodila v roce 1963 v Melbourne v Austrálii. Je autorkou řady knih, které se překládají do mnoha jazyků. Je skladatelkou a zpěvačkou, textařkou a scénáristkou. Vystudovala učitelství a je poradkyní v oblasti poruch autistického spektra. V dospělosti jí byl diagnostikován autismus.

Přes půl roku jsem měla na tuto knihu zálusk. Vždy, když jsem navštívila čtyřpatrový Librex v Ostravě jsem se nad touto knihou pozastavila. Něco mě na ní šíleně upoutalo a obal to nebyl, i když i ten je moc zajímavý. Když jsem byla v červnu v Praze a měla jsem před operací. Klepala jsem se, byla jsem mírně nazelenalá a má kolena se pohybovala nahodile. Nevěděla jsem, co mě čeká. A už vůbec ne, že při odběru třetí zkumavky krve omdlím. To se mi stává vždycky. Myslela jsem si, že kniha mě rozptýlí a budu před operací myslet na něco jiného. Nakonec jsem si vytáhla titul ,,A přesto říci životu ano", o které tady bude slovo někdy příště a dala se do čtení. Před i po operací. Hned po vzbuzení z celkové anestezie jsem si šla číst. Sestřičky nevěřícně kroutily hlavou a doktor mě přišel pochválit a nařídil mi spánek. A měla jsem po ptákách. Omlouvám se, že jsem odbočila, ale znamenalo to pro mě něco. Bylo to symbolické. Každopádně jsem ji začala číst v Rakousku, v parku ve Schladmingu, v bytě, ale také ve vlaku, v Česku a dočetla jsem ji v Malenkách. Ovlivnilo mě to. V té knize je vlastně napsán postup, jak se k lidem s autismem správně chovat. Když si přečtete tuto knihu, pochopíte, jak se cítí. Proniknete do jejich světa. Kamarádka zná autistické děti, chci se s nimi seznámit. O autismu jsem už pár knih četla, ale tato je jednoznačně nejlepší. Autobiografie! Neuvěřitelné. Ale než začnu psát o knize, musím zde napsat alespoň v pár větách, co to vlastně autismus je. Mnozí jej zaměňují. Zaslouží si celý článek, ale to až někdy příště.

AUTISMUS je jednou z nejzávažnějších poruch dětského mentálního vývoje. Jedná se o vrozenou poruchu některých mozkových funkcí. Porucha vzniká na neurobiologickém podkladě. Důsledkem poruchy je, že dítě dobře nerozumí tomu, co vidí, sylší, co prožívá. Duševní život dítěte je narušen hlavně v oblasti komunikace, sociální interakce a představivosti. Provází jej specifické vzorce chování, které můžete nalézt i v této knize.


cestou na dno...

24. července 2011 v 21:46 | P€ŤULK& |  Ze života mého
Můj život se změnil. Každý den mi přináší novou a novou bolest. Nic už není stoprocentní, jisté. Neustále se stresuju, protože nevím, co a jak. Mířím pomalu, ale jistě na dno. Psychicky to nezvládám. Myslím, že mám skvělé předpoklady k tomu, stát se dobrou psycholožkou, takové stresující a na psychiku tlačící prostředí má opravdu jen málokdo. Vše zlé je pro něco dobré, ale tohle je opravdu tvrdý boj.

Připadá mi, že je to vše jen sen. Stále doufám, že se probudím a budu třeba v Rakousku. Tohle nemůže být skutečné. Jakoby vlak vykolejil a já uvízla v pořádně bahnitém příkopu pod koly... Tohle už ne.

NEČTĚTO TO, NESTOJÍ TO ZA TO. HROZÍ ZKAŽENÍ NÁLADY. PÍŠU TO HLAVNĚ, ABY SE MI UDĚLALO, ALESPOŇ TROCHU LÉPE.

18.7.2011

19. července 2011 v 14:10 | P€ŤULK& |  Ze života mého
Tak jsem chtěla pokračovat v dnech BEZ TEBE, ale... Vypadá to, že se dalo vše do normálu. Teda do normálu vůbec ne, jen mám podmínku a poslední šanci. Aspoň mám dobrou motivaci změnit se, změnit své chování, můj charakter je příšerný, urážlivost obrovská, žárlivost taky není zrovna nejmenší, ale ta má povaha... Pokusím se s ní něco dělat, nejen kvůli M., ale hlavně kvůli sobě. Včera jsem byla ve Vídni, už jsem myslela, že jsme jen kamarádi, cestou tam mi to nezapomněl několikrát připomenout, ale ve Vídni se stalo něco, co mi vykouzlilo úsměv na tváři. Normálně jsme šli parkem k univerzitě, že si to tam očíhneme no a stojíme na přechodu a najednou se začneme líbat. Přitažlivost je svině. Krásná svině. A tak to začalo... promluvili jsme si o tom, vím, co dělat mám a co dělat nesmím. Vím, co si můžu dovolit a vím, čeho se musím zbavit. Každopádně, najednou jsem Vídeň uviděla v jiném světle a byla šťastná. MY jsme byli šťastní a užívali jsme si to. Shodou okolností, to byl náš výroční den. 18.7.2010 to všechno začalo. A proto to pro mě znamenalo ještě mnohem více. Nevím, jak dlouho nám to vydrží a nevím, kdy se pozabíjíme, každopádně teď se balím, protože spolu odjíždíme do Malenovic pod Lysou. A uvidíme, třeba se vrátíme zase jako kamarádi, třeba se vrátím já sama, protože mě vyhodí a nebo se vrátíme spolu s úsměvem na tváři. To je opět ve hvězdách. Doufám jen, že mi hvězdy přejí.
Díky Ti, Bože!!!
...Renesmé
P.S.: Mám tunu nádherných fotek z Vídně, nějaké zveřejním i tady :)
P.P.S.: V Prátru jsme byli, ale na 5km procházku jsme již čas nejeli, protože vlak nečeká. Příště.

Dny bez TEBE: Den 4. - 17.7.2011

17. července 2011 v 22:23 | P€ŤULK& |  Ze života mého
Dny bez TEBE: Den 4. - 17.7.2011

Dear M.,
ani nevím, jak to vůbec je. Jsme spolu a vlastně nejsme. Duchem spolu jsme už asi napořád. Dnes jsme si celý den psali, od rána do teď. Před chvilkou jsem dokreslila mapku, protože nemám barvu v tiskárně a zítra jedeme do Vídně, tak abychom do toho tvého potencionálního budoucího bytu trefili. Snad nebude obsazen a snad se nám bude líbit. Mapku mám i s metrem a rybníčkem, do kterého jsem dokreslila kachny a rákosí. Asi jsem praštěná, to to dnešní sluníčko. Už se na Tebe zítra těším, po dvou dnech se zase uvidíme. Snad nám vyjde i ten Prater a tak. Vše je ve hvězdách.
Spi sladce. A zítra mě čekej ve Svinově, jak jsem ti napsala.
Tvůj Sedmispáč.

Dny bez TEBE: Den 3. - 16.7.2011

16. července 2011 v 23:07 | P€ŤULK& |  Ze života mého
Dny bez TEBE: Den 3. - 16.7.2011

Drahý Marečku,
je mi tak smutno. Dnes jsme se neviděli. Já byla s taťkou na kole (70 km), ty jsi odjel s rodinou na chatu. Jen na pár dní, zítra nebo pozítří se vracíš. Celý den si smskujeme. Napsal si první. Tolik sms, dokonce ses bál, když jsem neodepisovala. Zrovna jsem asi funěla do kopce. Hned když jsem mohla napsala jsem ti. Po příjezdu mi bylo lépe, dělala jsem cokoliv, abych na Tebe tak moc nemyslela, četla jsem si, dokonce se učila (už na přijímačky na příští rok), uklízela (!) a teď jsem se dokoukala na romantickou slaďárnu. Ach jo. Tohle asi byla chyba, možná jsem si měla pustit spíše nějakou akční komedii nebo tvé milované válečné filmy. Neboj, už to mám stáhlé, doufám, že to M. vyjdou. Prosíš mě, abych s Tebou jela do Vídně, jdeš si tam ohlídnout byt a já se sama sebe ptám, zda tam mám jet nebo mi bude zase hůře. Ale jelikož jsem do Tebe stále zamilovaná a prostě Tě nenechám ve štychu, už teď vím, že pojedu, moc ráda. Vyhodím 400 za vlak do Břeclavi a zpátky, v Rakousku nám platí Sommerticket, takže jezdíme zadáčo. Jsem jistá, že 98% holek by se na Tebe vyprdlo, ale já prostě nemůžu. Chápeš? Asi ne, jsi chlap, co čekám... Třeba se konečně svezeme na obřím kolotoči v Prátru, jen už ne jako zamilovaná dvojice... Zrovna teď si opět píšeme a já jsem za to neskutečně moc ráda. Zítra jedu za babi, abych na chvilku zapomněla. Vybíral si mi to víno pro ni, vzpomínáš? Servus - říkal si, že tak se zdraví důchodci, tak že to bude perfektní. Jsi v Sudetech, rád vtipkuješ na toto téma.
Chybíš mi.
Tvůj Sedmispáč

(Fotky jsou z Vídně z 26.11.2010)


Du und Ich GEMEINSAM...

Srdce od Tebe, říkal si, že ,,Ich liebe Dich" už je ohrané a koupil jsi mi ,,Nur Du und Ich"... Visí asi 30 cm ode mně. Nikdy ho nevyhodím.
P.S.: Druhé, na chlup stejné jsi mi koupil v Rakousku - ve Schladmingu, snědli jsme ho společně ;)

Dny bez TEBE: Den 2. - 15.7.2011

15. července 2011 v 22:56 | P€ŤULK& |  Ze života mého
Dny bez TEBE: Den 2. - 15.7.2011

Nejmilejší Marečku,
ani nevíš, jakou radost jsem měla, když jsem se po čtvrté vzbudila, koukla na mobil a viděla tam blikat sms od Tebe! Jel jsi už ve vlaku do Vídně. Psali jsme si. Já střídavě usínala. Bylo to tak fajn. Cítila jsem, jak ve mně zase proudí krev. Zase jsem měla ten stupidní úsměv na tváři. A pak mi vnitřní hlas řekl ,,Petro, vzpamatuj se, už to není tvůj kluk, je to už jen kamarád. Kamarád. Kamarád." Brrr, to slovo mě zraňuje, víš? Asi ti to je jedno. Psali jsme si neustále, tys šel do Vídně na Uni se přihlásit a psal jsi mi každičkou maličkost jako kdysi. Odhodlala jsem se jít ven s nejlepší kamarádkou V. - šla jsem hlavně proto, abych jí předala dárek. Napsal jsi mi přímo, když jsme se smály a usrkávaly skvělý mléčný koktejl. Bylo to fajn, na chvíli jsem na Tebe přestala myslet. Ve skutečnosti asi tak na 5 minut, kdy jsem se soustředila na to, co mi V. vykládá o své nové práci. Jela jsem domů a pak na nádraží, spěchala jsem, vše na poslední chvíli. Jela jsem do Svinova, čekat Tě k vlaku, tak jako tenkrát, když jsme se poprvé viděli... Vzpomínáš? Tentokrát jsem, ale stála na nástupišti... a stále měla v sobě takovou kupu lásky. Lásky k Tobě. Ty už ovšem ne. Smál ses, objal jsi mě, vyprávěl jsi mi o prvních zážitcích z budoucí školy (věřím, že přijímačky dáš levou zadní, znám Tě přece lépe než kdokoliv jiný). Koupila jsem ti lístek do Havířova, prosil jsi mě v smsce. Bez díků jsi jej vzal. A vyprávěl a smál se. Dal jsi mi dva kousky čokolády, Eristoffa, kterého jsme pili nedávno v Rakousku a který mi tak chutnal, nějaký psychologický leták z Uni Wien, kde na titulce byl Adler a babskou přílohu novin. Pak jsi mě objal, dal mi několik pus, křížek na čelo a rozdělili jsme se, protože tě měl čekat taťka. Nebyl tam. Já šla na druhou stranu a koukali jsme se na sebe ze zastávek přes cestu. Ještě chvilku a první slza by ukápla... naštěstí jel bus. Teď si píšeme sms, děkuješ mi za doprovod a píšeš, že mi budeš psát i z chaty, na kterou zítra se svou těhotnou mamčou jedeš. Víš co? Už se moc těším na Tvého brášku a na to, jak ho spolu budeme vozit - (ne)jen ve Vídni.
Tvůj Sedmispáč
Fotka vzniklá při čekání na nástupišti, vlak dále pokračoval do Warszawy ;) Přesně jako před rokem v srpnu...

Nová série - dny bez TEBE...

14. července 2011 v 21:08 | P€ŤULK& |  Ze života mého


,,Každá láska časem roztaje..." Když jsem po životních kopancích a neúspěších našla ve svém životě konečně kluka, který mi mou lásku oplácel, nemohla jsem tomu uvěřit. Po pár měsících jsem se stále štípala a bouchala do hlavy, že to není možné, že mě takové štěstí potkalo.


Po půl roce jsem byla v šoku, že to se mnou někdo vydržel, tolik měsíců. Zažili jsme tolik lásky, co někteří nezažijí za celý život. Zažili jsme tolik krásných chvil, máme spolu spoustu nezapomenutelných zážitků, spoustu slz, spoustu smíchu a nespočetně mnoho lásky. Pomohl mi - navedl mě na správnou cestu a já se měnila/měním, stávám se lepším člověkem, díky tomu, že mi M. otevřel oči. Kdybych psala děkovný dopis, měl by milión stran. Každopádně stalo se to, co jsem nečekala - alespoň ne teď. Byla jsem přesvědčena, že když jsme spolu zvládli tolik věcí, budeme spolu ještě nejméně 60 let!

Love is beautiful.

5. července 2011 v 23:18 | P€ŤULK& |  Životní moudra
,,Až teprve naše společná láska mi ukázala co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována..." William Shakespeare

Brzo to bude rok a já tomu pořád nedokážu uvěřit. Po tolika kopancích konečně ten pravý?

Umlčené hlasy - uspořádaly Z.Filipović & M.Challenger

1. července 2011 v 21:06 | P€ŤULK& |  Knihy mého srdce
Kdo nezažil, nepochopí...
KDO ČTE, NEUVĚŘÍ...
Rok 1992 prožila Zlata Filipović v úkrytu v Sarajevu. Deník, který si začala psát jako bezstarostná dvanáctiletá dívka, se stal deníkem válečným - záznamem zkázy, která ji obklopovala, a svědectvím o životě dítěte ve městě pod palbou. Zlatin deník nakonec vyšel knižně v 35 jazycích a dodnes se čte na školách po celém světě. Její životní zkušenost stála u zrodu unikátního projektu. Společně s Melanie Challenger strávila Zlata Filipović poslední dva roky sbíráním válečných deníků z celého světa, z nichž mnohé nikdy nebyly publikovány nebo byly dávno zapomenuté. Jejich autory jsouděti či mladí lidé do dvaadvaceti let, kteří od roku 1914 do současnosti zažili nejrůznější válečné konflikty, války občanské nebo světové. Soubor válečných deníků, jenž se Zlatě Filipović společně s Melanií Challenger podařilo shromáždit a který nyní vychází pod názvem Umlčené hlasy i v češtině, zachycuje univerzální zkušenost mladých lidí s válkou, ať už se odehrává kdykoliv a kdekoliv. Deníky jsou svědkem jejich zoufalství, zmatenosti, pocitů nespravedlnosti a bolesti, ale i každodenních událostí, snahy žít normálním životem, dospívání, naděje, humoru, plánů do budoucna... Ačkoliv tyto zkušenosti pocházejí z různých míst světa a zahrnují období téměř celého století, jako by spolu mluvily, soucítily spolu a zněly jedním hlasem ukradeného dětství a mládí, které se nikdy nevrátí.



,,Tyto deníky jsou otisky těl, stopy rukou, které se nebály za války chopit pera."