Pojďme za štěstím

2. března 2014 v 12:17 | Renesmé |  Ze života mého
,,If you want to fly give up everything that weighs you down."

Než to všechno vypíši, co se v tomto roce děje a neděje, změní či zůstane, začněme se základní otázkou do éteru, na kterou jsem ve svých 21 letech shodou okolností narazila také. Ať děláte cokoliv, ať jste s kýmkoliv, ať se děje cokoliv. Jste opravdu šťastní? Nebo jen zkrátka tak pohodlní, že nehodláte nic měnit, nic říct, nic udělat?
Zeptejte se sami sebe, ještě jednou a bude-li třeba tak i dvakrát, třikrát, dokud nenaleznete odpověď.
Tak co, jste opravdu šťastní?
Ptám se sama sebe, zda jsem šťastná, skutečně šťastná, ačkoliv odpověď sama dobře znám a vím, co mám dělat.
Ozvu se brzo, myslete na mě, budu myslet na oplátku na Vás.

 

6/1/2014

6. ledna 2014 v 20:31 | Renesmé |  Ze života mého
Leden, pro vysokoškoláky tak známý měsíc s tunou skript/literatury/materiálů s litry kávy, zeleného/černého čaje a neustálým stresujícím pocitem, že nestíháte.

Nevím, jestli to je mou introvertní povahou nebo je to zapříčeněno genetickými predispozicemi, ale písemné zkoušky mi nevadí, naopak, užívám si je, ať už jsem připravena dobře či méně. Ale ty ústní, to je pro mě opravdové peklo. Strašně to prožívám. Noc, někdy dvě před tím vůbec nespím, bolí mě celý člověk, potím se, točí se mi hlava, ráno po probuzení je mi opravdu nevolno. Vždy ty podobné příznaky, i když to byly v minulosti třeba docela bezvýznamné předměty. Nevím, kde nacházím tu sílu vstát, obléct se nebo si dokonce vybírat šaty (jako dnes) a jít na bus a dopravit se na danou fakultu/budovu, najít místnost/dveře a čekat. Ufffff, já opravdu nevím, co se se mnou bude dít, až přijdou státnice (a ony se tíživě blíží), stačilo mi, jak jsem si užila s hloupou maturitou. Máte to někdo taky tak? Pomáhá Vám na to něco?
Já si včera kolem jedné druhé a pravděpodobně i třetí hodiny volala s mou nejmilejší podporou, ale stejně, somatické znaky nezmizí. Ráno jsem si dala vodku na kuráž, melounovou (no co, leží mi tu na stole)!
(To jsem udělala poprvé!)

A teď už zpět do učícího procesu. Další zkouška pozítří a pak ta nejdůležitější z nejdůležitějších: logopedie 2 (můj státnicový a milovaný obor) po polovině ledna - jeden pokus baby! Asi tak 464523535 stran teorie a k hláskám a jejich reedukaci řeknu asi jen to, že každá hláska české abecedy má zrhuba v průměru 10-15 stran, které se nestačí samozřejmě naučit, ale hlavně chápat a u ústní zkoušky (pokud se dostaneme přes test) bez přípavy baby! Buď to dám nebo prodloužím studium? Ne, to už totiž dělá hrozně moc spolužaček (a hodně moc nedává zkoušky, i ty bizardní) a já se nevzdám! No, vsadím krk, že o tomhle trápení Vám ještě napíšu.

A jak jste na tom vy?

Hodně sil všem v tomto učícím nečase!

P.S.: Dostala jsem spoustu knih, mám jich stopro více než na obrázku, který miluji, stal se mou múzou, ale taky mým uklidněním a zároveň nakopnutím. Tak já jdu číst zase nějaká skripta, ale nejprve si tu pořádně uklidím (i tu vodku).

2/1/2014

3. ledna 2014 v 0:05 | Renesmé |  Ze života mého
Říká se, že když Vás něco trápí, tíží, zkuste to vypsat - v případě, že to nemáte momentálně komu říci. A tak jsem tady a píši. Je tu další rok, to je toho. (Všechno dobré!) Měla bych být dospělejší, zvyklá snášet a zvládat vítání/loučení (v našem osobním příkladě) a s tím spojené cestování. A přesto nejsem a nezvládám. Dlouhé objetí, polibek, nastoupení, pohled, smutek, úsměv, ještě jednu pusu a ještě jednu. Opakovaně vystupuji a všechny nastupující musím/musíme upřímně štvát. Stejně si seběhnu ještě pro jednu. Sedám si čelem proti směru jízdy a sleduji ubíhající krajinu a představuji si/vybavuji všechny ty šťastné, ale i smutné, krásné, zkrátka nezapomenutelné okamžiky, které jsou ukryty huboko v mém srdci stejně jako osoba, se kterou tyto okamžiky již několik let intenzivně prožívám. Rekapitulace prožitých dní. Celá řada. Stéká mi slza po tváři jako při prvním odloučení. Konec fňukání, jdu se pokusit usnout. Po dlouhé době - sama. A už teď si v hlavě promítám naše další vítání.

Zdroj: wehearit.com

 


To jsem já (ve zkratce)

10. prosince 2013 v 21:56 | Renesmé |  Ze života mého
Ideální večer pro nový článek. Proč? Protože zítra mám zápočet z muzikoterapie, kdy musím obhájit svou teoretickou studii a taky odpolední zkoušku z arabštiny, neděste se, znáte mě. Navíc uklizeno už mám téměř všude, téměř. A před sebou kopu učení a já místo toho opět balím do kufru, no, znáte mě.

Řetězák jsem nevyplňovala ani nepamatuji, ale o tento jsem byla přímo vybídnuta Sentencií a tak jsem si řekla, že splním tuto milou blogovou "povinnost".

O co že to vlastně jde a jak to funguje? Celkem jednoduše:
1) prásknete na sebe 10 faktů
2) odpovíte na 10 otázek, které vám předchozí bloger položil
3) vyberete 5 blogerů, kteří budou ve vašem "odkazu" pokračovat
4) vymyslíte nových 10 otázek, na které budou odpovídat vámi zvolení blogeři

Co na sebe prásknu?
1) Mám dvě osobnosti, které na vlastní kůži skutečně poznáte jen ve chvíli, kdy si Vás pustím k sobě. A taky mám dva světy - jeden se odehrává vně mě, druhý uvnitř v mé hlavě. Asi nemusím zdůrazňovat, který je pestřejší, barevnější, i když někdy umí být o to víc skličující. A taky vlastně mám dva životy - český a vídeňský, které musím pomyslně oddělit, jinak bych se z toho všeho zcvokla.
2) Mím dlouholetým snem je vystudovat psychologii. Mou čerstvou aktualizací je vystudování psychologie v cizí zemi. (Kde se procházeli třeba Freud s Jungem, tam se procházím teď i já.)
3) Nechci žít v budoucnu v ČR.
4) Miluji cestování, ale nesnáším balení (nikdy se nedokážu rychle a přiměřeně nabalit). Hlavně Maroko a Vídeň.
5) Nesnáším lež, přetvářku, podvod, maso, pavouky a nespravedlnost.
6) Bez teplých ponožek neusnu.
7) Děsím se toho, jak rychle čas ubíhá, alba se plní. Děsím se budoucnosti, toho, co se vše stane.
8) Zjistila jsem, že nemůžu žít bez zeleného čaje, ale taky že můžu žít bez řasenky, kterou jsem od marocké expedice nevytáhla - ani na ples, děcka, já zapomněla!
9) Věřím, že pro každého je tu jeho pravá polovička a vím, že já tu svou nalezla a jsem za to vděčná.
10) I když je nejhůř - nepřestávám věřit.

Kouzelně všední den

26. listopadu 2013 v 22:08 | Renesmé |  Ze života mého
Nemám ráda chvíle, kdy se musím v brzkých ranních hodinách za tmy dostat z objetí teplých peřin. Avšak o pár sekund a kroků později, skrze rozespalé oči vidím na parapetu tu několikacentimetrovou bílou a zpoza okna zcela neškodnou nádheru. Opravdovou radost však cítím, při prvních krocích po nekonečně dlouhé prostranství bílé, bílé a ještě jednou bílé. Vločky se mi rozpouští nejen na vlasech a kabátě. Zažívám radost a culím se od ucha k uchu navzdory všemu, co mě čeká.
Kouzelné vločky charakterizují zvláštně jiný, přesto kouzelný den:
  1. Usmíval se na mě neznámý spolucestující v buse. Celou cestu.
  2. Začala jsem rozumnět logopedii. A hned jsem si ve vědecké knihovně rezervovala nepřeberné množství logopedických knih.
  3. Všimla jsem si vánočního stromu před ostravskou radnicí.
  4. Místo oběda jsem se dívala na seriál v pohodlí domova pod peřinou (šťastné znovushledání).
  5. Začalo mi téct do nejmilejších kožených bot.
  6. V tramvaji mě pustil sednout neznámý spolucestující (jiný než v bodě 1 - pevně doufám).
  7. V práci mi kolegyně chválila tradiční, až zastaralý způsob pohledu na život.
  8. Chovala jsem miminko a nerozbrečelo se, ani mi nestrhlo brýle.
  9. Měla jsem rekordně nejméně prodaných vstupenek ever.
  10. Vytiskla jsem si teoretickou studii na zítřejší den na pracovní tiskárně.
  11. Dnes mě a mou tržbu doprovázel neznámý usměvavýsekuriťák, který mě rozesmíval. Když jsme šli kolem ledu, padl gól.
  12. Na ÚANu se mě ptal neznámý kolemjdoucí (ztracený Brňák) na cestu na hlavák. Zavedla jsem jej až na zastávku. Popřál mi hezký den a toto setkání mi vykouzlilo úsměv na tváři po celou jízdu domů.
  13. Měla jsem 8 zmeškaných hovorů od jedné osoby z 3 různých čísel.
  14. Napsal mi pan Umělec. A taky 2 Maročani.
Krásný večer všem!

Vzpomínky na srpen

25. listopadu 2013 v 1:20 | Renesmé |  Cestovní deník
Tak dlouho se odhodlávám napsat pořádný prázdninový článek, avšak uvědomuji si, že jsem nedopsala ani cestovní deník z minulých prázdnin a mé španělsko-marocké expedice. Ano, stydím se, každopádně teď budu psát o něčem jiném. Je tolik věcí a událostí, které se v mém životě odehrávají, že nemám šanci si to vše zapamatovat a přesto, že prázdniny byly ještě před pár měsíci, v mém diáři to je jako hodně dávná minulost, na kterou se budu snažit s dopomocí vzpomenout.

Po mém pracovně/stresově-odpočinkovém měsíce ve Vídni jsem se vrátila domů. Do své postele. Za pár dní se dozvídám o smrti mé babičky, která mě velmi vzala, už jen proto, že jsem zdráhala se svou návštěvou (a už jsem ji paradoxně nestihla). Věděla jsem, že po všech událostech si potřebuji pročistit hlavu, potřebuji vypadnout a co je víc než pár dní (nebo taky více) u rodiny na vesnici a s rodinou, nejbližší i blízkou.Tyto chvíle jsem si opravdu užívala plnými doušky a vyčistila jsem si hlavu neskutečným způsobem.

Třeba i vyběhnutím na Velký Javorník (918 m.n.m.). Vyběhnutím, myslím skutečné vyběhnutí se sluchátky v uších. Byl to nezapomenutelný pocit. Nezapomenutelný.

Dva světy

16. listopadu 2013 v 14:01 | Renesmé |  Ze života mého
Blíženec.
Dvě tváře.
Dvě osobnosti.
Dva světy.
Dva blogy.
Dva blogové světy.

Červenec ve Vídni

4. srpna 2013 v 18:11 | Renesmé |  Ze života mého

Jelikož jsem se ze zahraničí zkrátka nemohla přihlásit na blog.cz (ani po kontaktování komeptentních osob z blog.cz), píšu stručných přehled až nyní. Vynahradila jsem si to na mém novém blogu, který budu nyní udržovat při životě také, při zájmu napiště do zpráv, pošlu Vám adresu.

Má první osobní zkušenost s prací v cizí zemi, městě bez příslušných jazykových kompetencí
(28.6.2013 - 13.7.2013)

28.6.2013
Se sevřeným žaludkem a dvouhodinovou rezervou vycházím na metro (U3, Enkplatz). Po více než 20 minutách přestupuji na Westbahnhofu a přesedám na U6 směr Siebenhirten. ,,Nächste Halt: Philadelphiabrücke," žaludek se mi stáhl o něco více, ale v uších mě povzbuzovala jedna optimistická píseň za druhou. Vystupuji a hledám správný východ, správnou ulici, po které si vydat a po pár minutách chůze vidím Café M. aneb mou cílovou cestu. Jelikož mám ještě čas a nechci tam být hodně brzo, prohlížím si okolí a zjišťuji, že M. měl pravdu - je to rozhodně nebezpečný Bezirk, ale došla jsem tak daleko, teď to neotočím. Nemám ani nejmenší tušení, co mě čeká. Zhluboka se nadechnu a vcházím do kavárny, kde mě ihned poznává Češka K. u baru, vítá a představuje svou kolegyni - Slovenku L. (paráda, česko-slovenský kolektiv) a šéfa Albánce (+- 30 let). Sedím na barové stoličce a poslouchám, jaké to tady je a není a jestli do toho chci jít. Takhle - s mou němčinou - spíše bez ní si v německy mluvící zemi, městě nemůžu moc vybírat a někde se začít musí, tak jsem do toho po hlavě šla. To jsem samozřejmě byla v euforii, že jsem to dokázala, že mám práci ve Vídni, což jsem nechápala, ale hlavně jsem na tuto světlou chvilku v mžiku zapomněla. Byl to můj zkušební den, byla jsem nervózní a nebyla ve své kůži. Ovšem ve chvíli, kdy přicházejí první lidé, začíná mi pomalu vše docházet. Vesměs to byli stálí hosté a převážně Albánci, potom taky Turkové, pár Rakušáků (aspoň to říkali) a jiná verbež. K. se zdála býti milá, ovšem vše mi v maximální rychlosti zhruba pěti minut ukázala a pak mě v tom nechala samotnou. A zkuste si zapamatovat celé nápojové menu a přípravu veškerých nápojů za pět minut. Hned jsem měla jít obsluhovat a během půl hodiny jsme tam létala a dělala kávy a nosila piva - nejčastěji. Ještě, že tam nebylo čepované. Mé zdvořilé fráze typu: Was wollen/möchten Sie zu trinken?a vůbec celkově vykání se zde zdálo nemístné. Na mé Grüss Gott mi každý odvětil "Hallo", pokud si teda všimli, že někdo dorazil ke stole a že na ně někdo mluví. Jsem introvert a nerada se pouštím do řeči s cizími lidmi, ale došlo mi, že lidi se tady chodí hlavně bavit, ve smyslu - pobavit se se servírkou, postěžovat si, popít a čau pipi. Samozřejmě z toho bylo velká show - nová servírka - všichni se zajímali, jak se jmenuji, odkud jsem a pak přicházeli různé nabídky. První den jen na kafe, všechny zdvořile odmítám a v duchu si říkám: "S tebou tak určitě někam půjdu!" Přičtěte si ještě hlavně to, že jsem neovládala jejich jazyk natolik, abych se s nima mohla bavit tak, jak by oni chtěli. První den jsem ještě nebrala peníze, čehož jsem se dost děsila. Dozvěděla jsem se, že se dělá na dvě směny - ranní (06-16 hod.) a odpolední (16-02 hod.) a že je vždy na směně jen jedna servírka. 10 hodin sama na celý lokál? Bylo tam jen 6 stolů - respektive 3 velké boxy a 3 stoly + zahrádka se 4 stoly, ale o tohle nešlo. Teď se mě začínala zmocňovat panická hrůza - sama celou směnu s těma chlapama? Bez němčiny a tím pádem dobré komunikativní schopnosti se nějak bránit? Víkend jsem dostala volný (29.-30.6.) a vlastně i pondělí jsem měla ještě volno, to jsem se však šla podívat na ranní - jak to celé funguje, co je třeba udělat, jelikož v úterý, středu a čtvrtek čekala ranní mě. Po několika hodinách jsem se rozloučila (v duchu si říkám, že tu přece nebudu celý den běhat za ní - rozhodně ne do dvou do rána) a kolem deváté jsem vypadla tak rychle, že si toho téměř žádní hosti nevšimli. Běžela jsem na metro a rychle na Westbahnhofu, odkud M. odjížděl na pár dní do Chorvatska. Stihla jsem to, stihla jsem jej a ve chvíli, kdy jsem byla v jeho objetí mi svět připadal zase mnohem krásnější, snesitelnější. S tímto pocitem jsme i sama usínala.

Víkend jsem si užila s novou spolubydlící N. ve víry velkoměsta samotné Vídně a taky jsme provětraly kola a našly x nových cyklostezek z našeho bydliště do Prateru a dále na Donauinsel k Dunaji. Na chvíli jsem úplně zapomněla na to, co mě čekalo.



Ten pocit...

24. června 2013 v 11:04 | Renesmé |  Ze života mého
...kdy Vám ze srdce spadnou ty nejtěžší balvany, které Vás tížily po neskutečně dlouhou dobu. Kdy se cítite naprosto šťastní a zároveň úplně svobodní. Děláte si co chcete, protože teď Vás nic netrápí, nebrzdí. Tak takové pocity jsem zažívala posledních pár dní. Doposud asi nejhorší semestr (čtvrtý) zdárně překonán s čistým štítem, nejtěžší logopedie a psychopedie pokořeny a ať se dívám, jak se dívám, přede mnou je nekonečné neurčito. Neurčito může být zlé, jelikož nevíme, co nás čeká, co se přihodí, jaké nabídky se připletou do cesty. Může být však i dobré, kdy opravdu můžou vyjít takové věci, které zásadně ovlivní nás samotné.

Povzbuzuji se větou: You can do this, jelikož mám na dosah jeden malý sen, který je malým krůčkem ke splnění většího. Zároveň se ptám sama sebe: Can I? Kdo ví, ale kdybych to nezkusila, byla bych blázen... aneb kdo nic nezkusí, nic nezíská.

A tak ve čtvrtek nasedám na vlak směr Wien a neuvěřitelně se na to známé i neznámé těším.

"Those who explore the world, dicover themselves."


Green Day, 99 Revolutions Tour, Wien, 29.5.2013

31. května 2013 v 19:38 | Renesmé |  Ze života mého
Den, kdy se chovám jako potřeštěná puberťačka a nikdo mi to nemůže míti za zlé. Den, který se zopakoval po přesně 2 letech a 11 měsících. Den, kdy jsem znovu viděla naživo nejvíce sexy chlapa na celé téhle planetě. Den, kdy mi šíleně rychle buší srdce. Den, kdy si vyřvu hlasivky. Prostě den, kdy jsem viděla své miláčky a opět den, který mi nikdo už nevezme a který jsem si maximálně užila!

Další články


Kam dál